Před velkou cestou - Jaroslavu Holoubkovi

V neděli 6. listopadu 2016 zesnul ve věku 70 let básník Jaroslav Holoubek. Brilantní novinář, člen rady Obce spisovatelů ČR, autor 13 básnických sbírek, náš kamarád, zemřel na následky úrazu, který utrpěl v dubnu letošního roku. Osobní vzpomínku na cestu mu napsala Milena Fucimanová.

Milý Jardo,

připadá mi to velice divné: psát Ti dopis. Nikdy jsme si nic nesdělovali písemně. Stačilo spolu mluvit. Jednou jsem Ti říkala, že jsi byl pro mne dlouho Včelí král. A tys odpověděl, to už je dávno, kniha vyšla v roce 1989. A pak jsme spolu debatovali o tom, proč jsi knihu uvedl dvěma verši ze Sofoklovy Antigony: Mnoho je na světě mocného, nic však mocnějšího člověka.

A pak jsi dodal. A nic horšího než člověk, který dostane moc, ale nemá morálku Antigony.

Tvá poezie mě vždycky překvapovala. Měla jsem Tě dlouho za básníka – filozofa, pak jsi mi dal přečíst své nejnovější verše a já jsem poznala, že jsi bytostný lyrik v podobě sokola. Nezpíváš romanticky v zahradách. 

Naposled jsme se spolu bavili ve Vysokých Tatrách. Ukazoval jsi mi své poznámky a plány, které se týkaly česko-slovenského literárního spolužití. Byly to plány odvážné, ale naprosto reálné. Měl jsi radost, že nezůstane jen u slov a tezí. Tolik ses těšil!

Skoro nemůžu pokračovat. Vždycky mě zabolí, že naše řeč  nezná ta pravá slova útěchy.

Tak s Tebou budu mluvit jako s živým, protože chci mluvit o tom, co Tě přesahuje. Dala jsem Ti tenkrát na Slovensku  rukoudáním slib, že Ti pomůžu uskutečnit Tvou vizi. Byla tak velice podobná té mojí – ale Tvá byla výrazně mužnější. To se mi líbilo.

Ale všechno nakonec dopadlo jinak. Jsem zaskočená, zatímco Ty jako bys dávno znal ta nesnadná slova loučení. Já jsem je poznala díky Tvé básni Před velkou cestou: Až se nebe už nedá zastavit / a nebudeš rozumět mým slovům / opustíme město…

A taky jsi napsal: K čemu všechna ta varování? / Na lince důvěry to nikdo nebere … Nebylo by to ani fair / všechno podtrhnout a sečíst, / vděk, výsměch, pohrdání, / … zvláštní geometrie.

Ano, zvláštní geometrie. Taky jsi mi o ní tam Ve Vysokých Tatrách říkal víc. Myslím, že jsem pochopila, cos myslel těmi siločarami, všemi úhlopříčkami, i zrádnými body. Láska – to jsou dlouhé myšlenky na krátkých tratích, povídal jsi mi tenkrát. To pochopím, takový je život. Ale mluvil jsi také o bolestném šrámu, o němž už se nebude vědět, ale který trvá. A mluvil jsi o mnoha dalších věcech. O svém krédu: Nepodbízet se, nýbrž nabízet! Lvi nebo bozi.  A že ne všechno se zastaví a skončí. Takže jsi přece jen filozof, Jardo. Trvání je víc než bytí. Ale Tobě to přece nemusím vykládat.

Milena Fucimanová