Radim UZEL: DRŽHUBNÉ

Přerod normálního člověka v pamětníka se děje pozvolna a nenápadně. Já sám jsem do pamětnického věku vklouzl naprosto nepozorovaně a datum této metamorfózy je dodnes rozplizlé a neurčité. Jedno však vím jistě: už jsem tam! Bohužel se však začíná nebezpečně blížit další historický zvrat. Nejen u sebe, ale i v řadách vrstevníků začínám tušit obrat od pamětníka k nepamětníkovi.   Nepaměť postihuje především zážitky čerstvé, zatímco ty z mládí zůstávají zakonzervovány s obdivuhodnou trvanlivostí.

Nedávno jsem si vzpomněl na maminčinu přítelkyni z mládí, slavnou herečku Marii Glázrovou. Málokdo ví, že tato členka Národního divadla v Praze pocházela od nás z Ostravska. Několikrát byla u nás doma na návštěvě. Tenkrát ještě neexistovala televize ani kategorie VIP osobností. Přestože byla tato umělkyně v naší domácnosti důvěrně nazývána Mařkou Glázerkou,  zíral jsem na ni ve svém mladším školním věku s hlubokou a posvátnou úctou. A co teprve představení Jiráskovy Lucerny! Paní Glázrová sice nehrála v souladu se svou civilní noblesou paní kněžnu, ale s nemenším mistrovstvím překvapivě vystřihla dryáčnickou Kláskovou.

Z návštěvy Mařky Glázerky u nás doma mi pak v paměti utkvěl jeden zajímavý konverzační detail. Dotyčná si pochvalovala, že jim v Národním celkem slušně zvýšili gáži. Ačkoliv jsem nebyl dítětem nikterak zvláště blbým, zaboha jsem nevěděl, co je to ta gáže. Že by to mělo něco společného s gázou? Vždyť přece rodiče a všichni ostatní pobírali plat, pouze vojáci brali odjakživa žold. Slovo gáže znělo úctyhodně a velebně a asi ji brali jenom velicí umělci.

Dnes už vím, že různé platy mají různé názvy často se odvíjející od účelu, kterého má být platbou dosaženo, nebo úplaty za to, co musí člověk vydržet. Jeden můj známý z Ústí nad Labem mi jednou vyprávěl, že u nich pobírají kouřné jako kompenzaci za smradlavé ovzduší. Já sám jsem kdysi psal články do poněkud choulostivého erotického časopisu a honorář pak moje manželka nazvala prasečné i když články bojovaly proti sexuálně přenosným nemocem.

Snad nejpřiléhavějším označením platu je pověstné držhubné. Nemusí to být samozřejmě celý plat, často stačí jenom příplatek. Inkasem držhubného jsou pověstní členové představenstev a zejména pak politici všech kategorií od těch komunálních až po slavné zákonodárce. Třeba je vypláceno tabákovými firmami za blokování protikuřáckých zákonů. U nás je asi vyšší než v těch zemích, kde už kouření zakázali. Nebo jsou snad naši politici skromnější a spokojí se jen s nepatrným držhubným? Vždyť přece každá koruna dobrá.

Radim Uzel