Setkání Pražského klubu spisovatelů v Karlíně s Dušanem Spáčilem 20. 12. 2016

Poslední podvečer roku 2016 našeho klubového setkávání patřil Dušanu Spáčilovi (na snímku). A mé rozporuplné pocity patřily nejen básníkovi, ale i jednomu slovu, se kterým jsem se v souvislosti s ním nedokázala vyrovnat. Bylo součástí textu o panu Spáčilovi, který rozeslala před setkáním Olga Nytrová. Jako vždy jsem se na večer připravovala a pročítala jsem si podklady. V nich mě upoutala věta: „Spáčil je a není blasfemik.“ Pokládám se za milovnici českého jazyka a obdivuji jeho různorodost a malebnost. Ale slovo blasfemik? Zcela mě dostalo, cože to ten náš host je i není? Ani google si s tím slůvkem neporadil. Jediná stránka vyhledávače v češtině ohlásila chybu HTTP 404! Až odvozené přídavné jméno mě navedlo na správnou (snad) stopu: podle slovníku cizích slov má „blasfemický“ význam „rouhavý“. A takto vyzbrojena jsem se vydala do Karlína.

Pan Spáčil byl už na první pohled příjemný a sympatický. A když jsem zjistila, že máme i společnou kamarádku, Innu Rottovou, nebylo co řešit. Rázem jsem zapomněla na možnost výskytu rouhavých slov. A to bylo jen dobře. Protože večer se opravdu povedl. Jako vždy patřilo zahájení a uvedení hosta Olze Nytrové.

Poté již básník s úsměvem prohlásil: „Jsem v podstatě plachý a skromný člověk. Ale jsem si jistý, že mé knížky jsou hezké.“ A aby nás inspiroval, začal postupně recitovat ze svých čtyř vydaných sbírek. Z Krajiny vláčků Piko např. Starci na webu, Císařovy nové šaty a Piko blues. Z Přebytečného anděla jsme vyslechli Bílou rybu, Osud, Hotel, Teorii relativity, Na klinice, Rodinné mýty a Po dešti. Hvězdné války nás obdařily Alzheimerovou ponožkou. A z poslední sbírky Neználek a Daidalos nám autor zarecitoval Sluneční manifest. Z její další části Zloděj duší pak Posledního mohykána. Následovala Sídlištní Kámasutra. Dále si pamatuji básně Malý princ a U zeleného stromu. Závěr pak patřil Daidalovi, i když autor měl trochu obavy, že je to dlouhé a aby nás nenudil.

Nenudil. Naopak. Spáčilovy nevšední básnické texty opravdu inspirovaly všech devatenáct účastníků večera. Vyptávali jsme se autora, kdy začal psát (poezii od dvaceti let) a zda něco umí zpaměti (ne, ale píše si do mobilu). Olgu Nytrovou zajímalo, kdy na kolegu Spáčila přichází inspirace. Zda se třeba vzbudí uprostřed noci a napadají ho verše. Chtěla také vědět, nakolik své prvotní nápady dále propracovává. Pánové Koláček, Uzel a Markov následně rozvinuli zajímavou debatu. Hlavním tématem byla samozřejmě poezie a s ní související spisovná čeština. A tak jsme povídali, popíjeli dobré víno a ochutnávali vánoční cukroví a klasické jednohubky. „Hardware české žurnalistiky,“ jak nazval pana Spáčila jeden jeho kamarád, nám na závěr ocitoval své vánoční přání: „Ztratilo se nám S: namísto sněhu užijme si něhu…“ Co na tom, že to bylo přání z roku 2015, protože letošní ještě neměl básník napsané? Podle mne platí pro jakýkoliv rok. Vířilo mi v hlavě, když jsem odcházela. Usadilo se mi v ní. Napořád. Pro mne, pane Spáčile, nejste blasfemik. Protože takovéto přání přece nemůže Boha urazit. Může ho, stejně jako nás večer s Vámi, jen potěšit. Děkujeme.

Ing. Monika Knězková